slzy vzteku a lítosti

27. července 2016 v 23:11 | Hope |  London
...aneb když vás rozbrečí vaše host dítě...



Stává se mi poměrně často, že mě moje host kid (někdy jedno, jindy druhé a občas i obě) rozbrečí. Občas jsou to slzy dojetí, občas slzy smíchu, občas - tak jako dneska - slzy vzteku a lítosti, které jsou bohužel nejčastější.

Dneska za ně mohl malý, který mě naprosto nerespektuje a hádám, že čekat nějakou změnu po více než třech letech s rodinkou, by bylo naivní (ale já pořád doufám, že z toho vyroste). Mno, zapomeňme na moji naivitu a pojďme si rozebrat, co se dneska stalo.

HM řekla malému minimálně třikrát, že je čas, aby šel hrál na Cello, jak slíbil, když ho nechala po večeři koukat na televizi, i když si to nezasloužil (nestalo se to poprvé, takže tento fakt opomeňme, protože jinak bychom tady měli román a ne jenom článek). HM šla nahoru, ale malý se stále k ničemu neměl, tak jsem šla a televizi prostě vypla.

A teď teprve začala ta pravá zábava! Malý okamžitě začal, že mu maminka dovolila to dokoukat (dvakrát mu řekla, že ne, že to nemá čas) a šel si pro ovladač. Já ho měla tak akorát plné zuby, takže jsem mu ovladač sebrala a on mi oznámil, že to na mě jde říct.

Abyste rozumněli, takhle to tady u nás chodí. Já udělám něco, co se malému nelíbí a on na mě běží říct. Já mu něco nedovolím nebo mu k tomu podmínku (třeba že televizi můžou sledovat, až po snídani a ne během ní) a on letí za rodiči, aby dostal odpověď, která se mu zamlouvá víc.

Takhle posledně obešel rozhodnutí HD, který mu na dotaz, jestli můžou koukat na televizi zatímco jí snídani, odpověděl, že ne, že až po anebo ať se zeptá mě. Moje odpověď byla stejná, protože malý ví, že nesnáším, když při jídle koukají na televizi. Ono se totiž pak děje víc toho koukání než toho jezení a já jim musím každou chvíli říkat, ať jí nebo jim tu televizi vypnu. Anebo ať jí se zavřenou pusou, protože jakmile je televize zapnutá, tak si všechny způsoby a dobré vychování berou dovolenou. Ale zpět k tomu, co tehdy malý udělal...běžel za maminkou do ložnice a dostal odpověď, s níž byl nad míru spokojený, protože mu samozřejmě řekla ano.

Pak se nemůžu divit, že mě malý nerespektuje.

Každopádně dneska večer, když běžel nahoru, aby to na mě řekl (přísáhám, že občas si díky němu připadám, jako kdyby mi byly dva anebo jako kdybych byla něco míň než je on...a hlavně si kvůli němu připadám naprosto k ničemu!), tak jsem poslala nahoru i malou a šla zpátky ke dřezu domýt nádobí. Tedy takový byl plán. Já bohužel nejsem splachovací a tak jsem se rozbrečela, protože jsem si myslela, že jsem sama a že to tak ze sebe dostanu a všechno bude zase super. Nebylo, protože malá mě asi slyšela a vrátila se za mnou. Objala mě a ptala se, jestli brečím proto, že to na mě malý šel říct. Popřela jsem to, protože to, jestli to na mě řekne nebo ne, mi bylo úplně jedno. Brečela jsem, protože jsem si zase připadla bezcenně a k ničemu. Malou jsem ujistila, že se přes to přenesu a že jsem v pohodě a poslala ji nahoru...zapomněla jsem dodat, aby o tom, že brečím, neříkala mamince. Malá odcupitala, já domyla nádobí a šla vysát kuchyň. V tom přišel malý a ze schodů se mi omlouval. Pak se vrátil nahoru a HM ho poslala dolů, aby se mi omluvil pořádně. Udělal, co se po něm chtělo a já mu řekla, že je to v pohodě, ale nedokázala jsem se na něj ani pořádně podívat.

On si myslí, že se jedním sorry všechno spraví, jenže já pak kvůli tomu probrečím půlku večera a div si nehledám psychiatra. A já vím, že je to dítě atd., ale to jeho chování omlouvá jenom chvíli. Já jsem u téhle rodinky přes tři roky a dostává se mi od něj čím dál tím míň respektu. Občas se ke mně vážně chová jako k otrokovi a já z toho jsem zoufalá.


A tak bych řekla, že tohle je ten pravý čas, abych od nich odešla. Otázkou zůstává kam, ale to je povídání na jindy a jinde.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama